Čas od času některý z hráčů NHL prostřednictvím serveru theplayerstribune.com vydá vlastní blogový článek o svojí kariéře či zajímavé události během ní. Tentokrát přišla řada na kapitána Minnesoty Wild Mikka Koiva, který se rozepsal o svém působení v Minnesotě. Pro ty z vás, kteří neovládá anglický jazyk, přinášíme zkrácený překlad článku. Doporučujeme ale přečíst si ho celý, protože je velice zajímavý a Mikko je rozený vypravěč.

Foto: Scott Lutzke

Veškerý následující text psaný kurzívou je převzat ze serveru theplayerstribune.com a přeložen do českého jazyka.

Cože, Houston? Tam se hraje hokej?

„Pamatuji si, když jsem na začátku září 2004 dostal e-mail s předmětem Houston. Byl jsem poslán na farmu Minnesoty do Houstonu. Říkal jsem si, tam se vážně hraje hokej?

Do té doby jsem se připravoval na svojí první profesionální sezonu v severní Americe. Ale pak jsem si přečetl noviny, které hlásaly to úplně nejhorší slovo v hokejovém světě. Výluka. 

Celý život jsem čekal na svojí šanci v NHL, zatímco jsem v šestnácti letech sledoval svého bratra Saka. V té době byl už kapitánem Montrealu. Vlastně jsem ani nevěděl, co pro mě v té době výluka  znamená. Byl jsem draftován před třemi lety a do té doby jsem hrál doma ve Finsku. 

Měl jsem opravdu strach jít hrát do Houstonu. Nemyslel jsem si, že Texas je dobré místo pro hokej. Neměl jsem vůbec představu, co můžu očekávat. Když se podívám zpět, tak tamní trenéři začali utvářet mojí budoucí kariéru. V trenéra Todda McLellana jsem měl velkou důvěru, a to jak v trenéra, tak i v člověka, byl neocenitelný. Poprvé v kariéře jsem odehrál osmdesátizápasovou sezonu. Dlouhé cesty autobusem, pozdní večeře v hotelu. Hodně se při tom naučíte sami o sobě. 

Udělal jsem si spoustu přátel. Pierre-Marc Bouchard, Stéphane Veilleux a samozřejmě Brent Burns. Burnsie tehdy nebyl takovým obráncem, jakého ho známe dnes. Ale jeho talent byl neomylný. On byl jedním z kluků, kteří mi moc pomohli se aklimatizovat na život v USA. 

 Takže když jsem přijel do Houstonu, moji noví spoluhráči mě začali učit, jak se užít taky trochu zábavy jako hokejista. To bylo něco, na co mi chvilku trvalo si zvyknout. Pamatuji si, jak se všichni nováčci museli obléknout do kostýmů na týmovém večírku. To si budu pamatovat už navždycky, ale nikdy neprozradím, co jsem si musel obléknout já sám.

Neboj, Mikko, zítra tě draftujeme

První rok v Houstonu vlastně nebyl takový, jaký jsem si pro první rok v zámoří vysnil poté, co mě Wild draftovali v roce 2001 jako šestého hráče v celkovém pořadí. Ale byl jsem zase o něco blíž NHL. Ale neměl jsem v úmyslu brát takovou příležitost za samozřejmost. Nikdo v Minnesotě nebere NHL jako samozřejmost. 

Když mě Minnesota draftovala, měla za sebou tehdy svojí první sezonu. Den před draftem jsem v hotelu potkal finského scouta Minnesoty Matti Väisänena a ten mi řekl: „Podívej, Mikko, neměj strach. Zítra tě draftujeme ze šestého místa.“ 

V posledních dnech před draftem jsem byl v kontaktu s mnoha týmy. Celé to dnes vidí rozostřeně, že si ani nedokážu vzpomenout na schůzku s Minnesotou. Ten večer jsem si začal hledat informace o Minnesotě. Zjistil jsem, že jí přezdívá Hokejový stát. Což znělo dobře, to by mělo fungovat, já sám jsem hokej miloval. Dále jsem se dočetl, že v zemi je na tisíc jezer – my ve Finsku máme také spoustu jezer. Tohle místo mě začalo hodně zajímat. 

Ještě předtím, než jsem poprvé do Minnesoty přijel, mi připomínala domov. Obklopen nádhernou krajinou a hlavně – všichni tu milovali hokej. Prostě jako doma. Tam je doslova hokejová posedlost. 

Chci být jako bratr

Vzpomínám si, že jako malý jsem každý víkend sledoval hokejový týdeník NHL Power Week. Nejlepší na tom bylo intro s Ericem Lindrosem a Jaromírem Jágrem. Mimochodem, je to neuvěřitelné hrát proti němu i po dvaceti letech od doby, co jsem tento pořad sledoval. Vždy jsem doufal, že v pořadu zahlédnu své hrdiny – Teemu Sellaneho a Jari Kurriho. Díky mému bratrovi pro mě NHL nebyla takovým tajemstvím, jako pro spoustu mých kamarádů. Když byl Saku draftován do Montrealu, jeli jsme za ním a viděl jsem pár zápasů. Tenkrát jsem věděl, že chci jednou být jako on. 

Moje cesta ale začala v Houstonu. V roce 2005 jsem absolvoval přípravný kemp Wild. Vše šlo dobře, cítil jsem opravdu velkou šanci. Před sezóna dokáže být opravdu nervy drásající pro mladé hráče na okraji sestavy. Ale u mě šlo vše dobře. Byl jsem platný na obou koncích ledu. Jenže bohužel, v posledním přípravném zápase jsem si poranil koleno a byl na měsíc mimo hru. 

Dostal jsem se do týmu, už je ze mě Minnesoťan

Zranění kolena mělo to úplně nejhorší načasování. Byl jsem si naprosto jistý, že se můžu dostat do týmu, ale najednou bylo vše pryč. Pro tým je jednodušší poslat zraněného nováčka zpět do AHL a sledovat jeho pokrok. Ale já do Houstonu nechtěl, chtěl jsem začít svojí kariéru v NHL. 

Moji rodiče přiletěli na začátek sezony do Minnesoty. Jelikož jsem byl mezi zraněnými hráči, nabídl jsem jim, že je vyzvednu na letišti. Když jsem byl na cestě ze svého dočasného bytu, rozhodl jsem se zkontrolovat svojí poštovní schránku. Byl tam dopis od Wild. 

Dostal jsem se do týmu. Řekli mi, abych si našel místo pro bydlení a že už se těší, až se vrátím do sestavy. Strčil jsem ho do kapsy, jel na letiště a dopis ukázal svým rodičům, hned jak jsme se uviděli. 

Od té doby se ze mě stal Minnesoťan. 

Mikko, chceš být kapitánem?

Při své první sezoně jsem se toho hodně naučil o NHL. Při prvním zápase jsem neuhlídal Patricka Marleaua. Chyba. Uvědomil jsem si, že hráčům z NHL nikdy nesmíte dát ani trochu prostoru. Starší hráči v týmu se o nás nováčky  starali, byli našimi mentory. Pro mě to byl veterán Brian Rolston, stal se jedním z mých nejlepších kamarádů. 

Jedna z nejdůležitějších chvil, která mi pomohla vyvinout se ve vůdce, přišla v roce 2009. Jsem strašně vděčný, že mi tato příležitost byla dána. Když jsem se stal kapitánem Wild, to byla jedna z nejhrdějších chvil v mém životě. Ten rok jsme začali se třemi alternativními kapitány. Po osmi zápasech si mě pozvali do kanceláře GM, V kanceláři byli manažer i naši trenéři.

„Mikko, rádi bychom ti dali kapitánské C. Přijímáš?“

Ještě než jsem řekl ano, musel jsem se ujistit, jestli s tím starší hráči z kabiny souhlasí. To pro mě bylo velice důležité. Chtěl jsem vědět, že mi organizace důvěřuje, a to včetně hráčů. Trenéři mi řekli, že už se všemi hráči mluvili. Být kapitánem Minnesoty Wild, to je jedna z největších ctí v mém životě. 

Měli jsme hodně vzestupů i pádů. Ale budovali jsme tým. Tým, jaký máme teď. 

Můj domov, tady to miluju

Náš tým se hodně změnil. Dnes zde máme Doobieho, Ryana Sutera, Zacha Pariseho a další. A trenéra Bruce Boudreau. Je skvělý. Všem nám ukázal, že jsme na stejné úrovni. Hlavní věcí, na které se všichni dobře shodneme je, že chceme Minnesotu udělat hrdou. 

Tady je můj domov. Jsem součástí organizace Wild už 16 let a užívám si tu každou sekundu. Koupil jsem si zde svůj první dům. Moje žená i já to tu milujeme. 

Pokaždé, když si jdu zaběhnat, nakoupit nebo zajdu do parku, lidé jsou tu tak laskaví. I když se nám nedaří, přijdou za mnou a děkují mi. Řeknou, že ví, že jsme se snažili a příště to zvládneme. To jsem nikde jinde nezažil. Jejich víru jim chci splatit. 

Všichni tu jsme na misi. Pro každého z nás z kabiny začala na jiném konci světa. Ta moje začala v Turku ve Finsku. Ale Minnesota, to ta mě vychovala.“

Pokud si chcete přečíst celý článek a dozvědět si například, co MIkko říká o Devanu Dubnyku, pak navštivte původní článek ZDE.